ELEKTRICKÉ OHRADNÍKY

Nabízíme elektrické ohradníky pro koně a ovce,

elektrické, výcvikové a protištěkací obojky pro psy.

NA TOMTO MÍSTĚ VÁM CHCEME PŘEDSTAVIT ZAJÍMAVOSTI ZE SVĚTA LIDÍ A ZVÍŘAT :)





Jako první uveřejňujeme fiktivní rozhovor, který vymyslela Bára BERÁNKOVÁ, a to na téma: „V koridě jsem na straně býka".

NE VŠECHNO MUSÍ DOPADNOUT ŠPATNĚ!

Podívejme se na život očima zvířete. Přichází situace, kdy nás něco trápí anebo naopak máme radost, ale nemůžeme to říct. Myslím, že každé zvíře, kdyby mohlo, něco by nám povědělo. Zkusme si to představit například na mé kobylce SALOME, kterou jsme s rodiči koupili před půl rokem prostřednictvím inzerátu. Neměla lehký život, než se dostala ke mně. Dávám jí to, co koně potřebují, a hlavně lásku, kterou si zaslouží. Co by mi asi řekla? Vytkla by mi snad něco?

Konečně nám začalo jaro, vidím, jak si pochutnáváš na nové trávě. Co se ti zrovna honí hlavou?

Takovou volnost, co mám, a tolik zeleného jsem dosud neměla. Připadám si jako ten nejšťastnější kůň na světě.

Mohla bys nám říct, jak to s tebou bylo dříve?

Sice na to nerada vzpomínám, ale dobře. Narodila jsem se na statku jednoho farmáře, který ale ze mě radost neměl. Jako hříbě mě předčasně odtrhnul od matky a schválně mě nechával samotnou. Byla jsem hrozně hubená, protože tak malé množství jídla mi na růst a vůbec k životu nestačilo.

Jak to šlo s tebou dál, když jsi povyrostla?

Když nastal čas na to, aby můj hřbet farmáři posloužil, všechno bylo ještě horší. Každý den na mě hodil obří sedlo a honil mě přes louky, cesty, kopce, kam se dalo. Byla jsem vyčerpaná, všechno mě bolelo. Nebyl jediný den, kdy by mě nechal odpočinout. Rozpadala se mi kopyta, měla jsem srst v šíleném stavu, neposkytoval mi ani tu nejmenší péči.

Vzdala jsi to? Nebo jsi bojovala dál i přes to všechno?

V mých čtyřech letech, když už si farmář řekl, že jsem k ničemu, mě uvázal u stromu a chtěl nechat umřít. Myslela jsem, že je to opravdu konec, když najednou kolem mě projela mladá žena na jiném koni. Uviděla mě a vzala s sebou. Ustájila mě v malém boxe v polorozpadlé boudě a dávala mi najíst. Vzpamatovala jsem se, ale protože na mě neměla tolik času, každý den jsem stála a přemýšlela, jak to asi se mnou dopadne.

Jak dlouho ta nejistota trvala? Co se dělo dál?

Jednoho dne má majitelka přišla s novými lidmi. Byla to rodina a mezi nimi i mladá dívka, která mě začala objímat a hladit. Něco takového jsem neznala. Naložili mě do vozíku a jela jsem několik hodin a nevěděla kam. Po pár hodinách mě vyložili u stáje, kde na mě koukalo několik cizích koní. Vzali mě mezi ně, dali mi deku a výborné krmivo s vodou. Bylo mi teplo a hezky.

Takže jsi nakonec poznala život s láskou?

Ano, mám majitelku, která se o mě stará, jak jen může. Začátky byly těžké, protože lidem nevěřím, ale když jsem poznala, že mě má ráda, všechno jí to vracím. S ostatními kamarády máme na výběh obrovské louky jen a jen pro sebe. Naučila jsem se pravidelně trénovat a za každou práci úměrnou mým možnostem výkonu jsem odměněna. Miluji svou majitelku a život, jaký mi dala. Za nic bych ho nevyměnila. Na minulost se pokouším zapomenout.

Po chvíli se už Salome prohání mezi kopci při západu slunce. Hříva jí vlaje, nic ji nezastaví. A hlavně je šťastná.

 

 Bára Beránková fotka s koněm





V pořadí druhé následuje vypravování, jehož autorkou je Andrea HRUŠKOVÁ.

PROCHÁZKA S PANIČKOU

Ahoj, jsem Shelby, fenka křížence Německého ovčáka, a jsou mi čtyři roky. Má panička Andrea si mě vzala jako malé štěně v červnu roku 2010 z útulku v Dobranově. Od té doby spolu zažíváme veselé, ale i krušné chvíle.

Na konci prázdnin jsme se stěhovaly z bytu v České Lípě do baráčku v Tuhani. Je to malá vesnička, kterou obklopují louky a lesy.

Zalíbilo se mi tu, a tak jsem jednoho dne neustálým nošením hraček a děláním ,,čurbesu“ po celé zahradě přemluvila Áju na pořádnou procházku. Když jsme byli na začátku cesty, měla jsem obrovskou radost a spoustu energie. Šly jsme po velikém poli místního zemědělce asi hodinu, byla na něm spousta pachů, a tak jsem byla ve svém živlu. Na konci jsme zahlédly silnici. Panička řekla: ,,Pojď honem, Shelbynko, ta bude vést zpátky domů.“ Já, s ještě ,,malejma štěněcíma nožkama“, po dlouhé cestě unavena, jsem se samozřejmě těšila na pelíšek. Jenže, když jsme došly k silnici, všimly jsme si značky s názvem vesnice, kterou jsme ani jedna naznala. Tak to jsme v háji, pomyslely jsme si obě. A tak panička vzala mobilní telefon se slovy: ,,Zavolám taťkovi, snad pro nás přijede.“ Vyndala mobil z kapsy a z jejího pohledu bylo jasné, že to tak jednoduché nebude. ,,Je vybitý, “ řekla. A tak jsme musely jít dál, jenže mě bolely tlapky natolik, že jsem už nemohla ujít ani metr. Ája mě vzala do náruče a šly jsme. Ve vesnici byli naštěstí lidé, tak se zeptala na cestu. ,,Dobrý den, jak se prosím vás dostanu do Tuhaně?“ Lidé se pousmáli a řekli: ,,To jsme deset kilometrů od domova.“ Poté nás nasměrovali správnou cestou.

Když jsme došli domů, byla tma jako v pytli. Obě jsme byly vyčerpané a hladové. Doma nás samozřejmě nikdo nesháněl, a ještě se divili, že jsme doma tak brzy.

Dnes už máme trasu ,,prošláplou“, ale nikdy už nepůjdeme tam, kde to neznáme.

Pes





Do třetice tu máme charakteristiku psího miláčka, kterou napsala paní Ivana MUSILOVÁ.

SID

Vždy jsem byla a jsem milovnicí velkých psích plemen a Sid se mezi ně opravdu řadí. Jde o psa mých rodičů a přímo ho zbožňuji.

Síďa, jak ho mimo jiné nazýváme, je Rhodéský Ridgeback, který byl vyšlechtěn jako nahaněč lvů v daleké Africe. Svou nádhernou zlatou barvou, vykreslenýma hnědýma očima se náramně podobal lvům a splýval s okolní krajinou. Jeho typickým znakem je obrácený pruh srstě na páteři, který připomíná hrubší koště. Jinak je jeho srst velmi příjemná a hladká. Síďův čumák je jako studený knoflík, který když zteplá, víme, že není něco v pořádku. Zatím jsme naštěstí nemuseli řešit nic vážného.

Náš pes budí u kolemjdoucích zasloužený respekt, jelikož je opravdu velký. Jeho váha dosahuje šedesáti kilogramů a výška je skoro shodná s mým čtyřletým synem. Je pro něj tedy velmi snadné vše ukořistit ve svůj prospěch, což je jeho jediná neřest. Naše děti třeba nemohou odejít od stolu s kouskem jídla v ruce, aniž by to Sid nezaregistroval.  Je tak rychlý, že jim to ihned vezme a sní. Obvykle nastane velký pláč, ale pes je spokojený, že má svůj lup.

Velmi rád je naším společníkem na procházkách, ale i při hrách s dětmi na zahradě. Jelikož Sid v květnu oslavil své šesté narozeniny, tak už není takový divoch, jakým býval. Má například svůj každodenní oblíbený rituál – kdy po snězení mísy syrového masa s bylinkami, červenou řepou a jogurtem (jí pouze syrové maso) začne běhat jako splašený kůň po celé zahradě a je nesmírně šťastný. Celkově to je hodný a milý pes.

Čas, který trávíme společně, si všichni užíváme, protože je nám jasné, že náš milovaný pejsek s námi nebude navěky.

 

 SID